Web zaměřený na obsedantně kompulzivní poruchu a OCD fórum

PARTNER S OCD

Když jsem svého současného partnera potkala, nic nenaznačovalo tomu, že by mohl mít nějaký psychický problém. Ba právě naopak. Inteligentní, sociální, snad trochu přecitlivělý, hloubavý a přitom pohodář s velkým smyslem pro humor. Možná byl trochu zvláštní, trochu záhadný, trochu víc osobitý. Komu se ale na počátku nezdá milovaný člověk zajímavý a jiný než ostatní? Tak je to přeci v pořádku. V pořádku to ale nebylo.

Když jsme se začali víc sbližovat, šel partner s pravdou ven. Chtěl, abych věděla, co ho trápí dřív, než si k němu udělám hlubší vztah. Muselo to pro něj být náročné, protože nevěděl, jak zareaguji. Ale jak bych měla reagovat? Vždyť o téhle psychické nemoci jsem nevěděla zhola nic. To zvládneme, řekla jsem mu tenkrát před deseti lety, aniž bych si v důsledku uvědomovala, co to všechno obnáší. Když jsme ještě nebydleli spolu, partner místo na odpolední procházku dorazil s omluvou v deset hodin večer. Od oběda stál pod sprchou a myl si vlasy, potom ruce, potom zase vlasy… Podle mě nejhorší věc, kterou můžete člověku s OCD poskytnout je lítost. Dejte mu porozumění, lásku, buďte trpěliví, ale o politování vám nikdo nestojí. Tito lidé jsou totiž sami nezřídka zmítáni mezi agresí a sebelítostí, takže je na místě vyvarovat se, abyste takový stav ještě přiživovali. Často jsem k tomu měla nakročeno, ale přítel mě vždy zarazil. Nikdy ho nesmím litovat, musím si říct, co potřebuji, i když vím, že s tím bude mít problém.  Musím být tvrdá, ale nejvíc na sebe. Někdy ho prostě jenom pevně obejmu. Oba víme, že slova jsou zbytečná.

Já jsem spíš člověk, který se někdy označuje jako extrovertní introvert. Mám ráda společnost, kde se dobře bavím, ale nejraději mám své místo na gauči, kde vymýšlím a píši své příběhy. Prostě jsem takový gaučák, kdežto partner potřebuje společnost. Je sova, nejlépe se mu pracuje v noci a dlouho spí. Já jsem skřivan a nejlepší myšlenky pro psaní mě napadají po probuzení a hned bych na nich chtěla začít pracovat. Tak jako v každém vztahu, aby fungoval, se sobě musíme částečně přizpůsobit. To už nemá nic společného s obsesí. Neděláme to ale proto, že ve vztahu se kompromisy dělat zkrátka musí, ale proto, že chceme, aby tomu druhému bylo dobře. Potom je vám dobře taky a ani se nemusíte tolik přemáhat. Zní to až neuvěřitelně pateticky, ale když máte právě tenhle pocit, jste přesně s tím, s kým máte být. Musíte ale rozlišovat, kdy nastoupí obsese a ani já někdy nedokáži být tak důsledná, i když se o to snažím. Pokud jste s člověkem, který trpí OCD a otevře se vám, i vy musíte být otevření a upřímní. Žádné hry. Snad proto se mi náš vztah zdá tak opravdový.

Horší to bylo s rodiči. Když jsem jim to řekla, měli spoustu strachů. Jestli to není blázen, jestli mi neublíží, jestli nejsem nešťastná a jak se vůbec dá s takovým člověkem žít? Samozřejmě jim občas něco zatajím, jako třeba, že jsem ve vzteku rozmlátila klávesnici, rozdupala zatraceně drahé sluneční brýle a někdy v sobě mám tolik vnitřní agrese, že kdyby mně někdo chtěl opravdu ublížit, tak by si měl dát pozor, protože bych ho mohla na místě zardousit. To pochopitelně hodně nadsazuji. Někdy je toho zkrátka hodně a někdy víc než hodně. Hlavně když se v bytě objeví „špinavé“ zóny, které může umýt jenom partner, musíte se jim bravurně vyhýbat a časem na ně sedá prach. To si potom musíte do zásoby připravit několik počítačových klávesnic, abyste si je mohli hned vyměnit a měli na čem psát. Je tady ale mnohem víc, co mi náš vztah dává, než co mi bere. Vzájemně se podporujeme a motivujeme.

Partnera stálo překonávání obsese velké úsilí, čas, energii i peníze. A právě toto úsilí mu často přinášelo zároveň i velké frustrace. Třeba když poctivě chodil a naslouchal své terapeutce, která ho v jeho tehdejší situaci stála opravdu hodně peněz, ale výsledky nebyly prakticky žádné. Přestože mu byla doporučena zavedeným psychoterapeutem, posléze zjistil, že ve skutečnosti neměla prakticky žádné povědomí a tím velmi pravděpodobně ani aprobaci pro léčbu kognitivně behaviorální terapií, která teď patří mezi jedny z nejúčinnějších nástrojů v eliminaci obsesí. To mu však na začátku nesdělila, natož aby ho s KBT třeba jen obecně seznámila. V jisté době to nebyl ostatně u řady terapeutů nijak výjimečný přístup, ale mohu potvrdit, že tahle doba se už taky změnila. Můj partner se ale nevzdával. I když ke skupinové terapii cítil zpočátku averzi, nakonec se rozhodl podstoupit sedmitýdenní stacionář, kde se pod vedením několika terapeutů pracovalo ve skupině. Právě tady se mu díky vyškolenému týmu skutečných profesionálů a zpětné vazbě ve skupině podařilo udělat první smysluplné pokroky. Dostal tam hlavně nástroje, jak překonat paralyzující stránky obsese a po skončení semináře s nimi musel začít pracovat. Od té doby samozřejmě uběhla už nějaká řádka let. Dnes si už ruce myje normálně a zbývá mu pochopit a tím i překročit ještě několik posledních aspektů, které tak, jak to u obsesí bývá, se projeví třeba při nějaké výrazné stresové zátěži. Sám přitom tvrdí, že největší zásluhu na jeho současném stavu mám já, protože vedle mě našel o poznání jiné zázemí a pochopení, než to bylo v prostředí, ve kterém si obsesi vypěstoval v průběhu dospívání. Na druhou stranu to nikdy nevzdával a to byl taky důvod, proč jsem to ani já s ním nevzdala. Co bylo pro náš velmi důležité, nikdy neudělal nic, v důsledku čehož bych nabyla dojmu, že moji důvěru zneužívá. Přes některé opravdu náročné situace a jeho čas od času někdy až sebelítostivý sebezpyt, jsme se museli  přenést za zatnutím zubů oba. Nicméně občasné zoufalství je skutečně jedním z nejvíce deprimujících projevů OCD. Jedenáct let partnerství je však asi dostatečně konkrétním příkladem, zdali je vztah s někým, kdo je postižen OCD, odsouzen už od počátku k záhubě anebo může fungovat. 

Partnera vzali nakonec na milost i moji rodiče. Sice by někdy možná vedle mě viděli raději někoho jiného, ale máma mi řekla, že nejdůležitější pro ně je, že jsem šťastná. Není to procházka růžovou zahradou, ale přinejmenším tohle mohu svým rodičům s čistým svědomím potvrdit.

Na přání autorky neuvádíme její jméno

SDÍLET:
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře
Prelož web do slovenčiny »
Omlouváme se, ale tento fragment nelze kopírovat
0
Přejete-li si, pak tento článek můžete komentovatx
()
x