Obecně je totiž rozšířena představa, že psychická porucha včetně OCD se automaticky léčí léky neboli tzv. psychofarmaky. Brát léky na psychickou diagnózu navíc mnoho lidí považuje za velmi nevděčný úděl. Pan docent Praško sice může donekonečna opakovat, že člověk s OCD není blázen, ale v dnešní době je to tak, že člověk více než na slovo vzatému odborníkovi raději věří vlastním pochybnostem nebo nepřesně zjednodušeným rešerším. A k situaci dvakrát nepřispívá ani společnost či okolí, které se na vás sice dokáže často líbezně usmívat, ale jen do chvíle, než zjistí, že jste nějaký divný. Třeba, že nejste na Facebooku nebo chodíte na jógu. V takovém případě je tedy nasnadě, že pokud máte svoji OCD diagnózu, můžete mít také pocit, že medikace je už jen hluboké potvrzení toho, jak mizerně na tom jste, neboli závislí na lécích. Zejména pak ve srovnání s těmi ostatními, kteří na svůj povrchní úsudek o vás, nic brát nemusí, i když by naopak měli.

Jenže tak to opravdu není. Léky totiž samotnou OCD neléčí, tedy alespoň zatím, než se třeba někdy v budoucnu objeví v této oblasti kandidát Nobelovy ceny za lékařství. Také proto jsme v samotném úvodu záměrně místo slova léčby volili termín zvládnutí.

To, co léčí OCD je primárně práce s vašimi myšlenkami podpořena vaším odhodláním. Právě tak jak k tomu vede komplexní procedura kognitivně behaviorální terapie. Je ale pochopitelné, že i když si sami uvědomujete, jak absurdním situacím se s OCD někdy sami vystavujete, pak určitě není snadné jen tak mávnutím Gandalfovy hole se po hodinách strávených v koupelně začít umývat normálně, místo vyčerpávajícího modlení za zdraví svých blízkých se s nimi každý večer rozloučit jen obligátním brou či polibkem, případně přestat počítat iritující vzorce na zdech a chodnících, tak abyste se vždy dostali k sudému, lichému či z vašeho úhlu pohledu odpovídajícímu číslu, s nímž byste mohli úspěšně překonat několik dalších metrů. Zejména, pokud je do vás OCD zakousnutá již delší čas, všechny listy vašeho dramatu, které do té doby sepsala, hned napoprvé jen tak neobrátíte. Vaše OCD si totiž drží až do posledního dechu nesmírně silného spojence. A tou je vaše úzkost.

A právě tato úzkost, která se zejména v rané fázi jeví stěží překonatelnou, vyžaduje medikaci. Můžete ji samozřejmě odmítnout. Avšak v takovém případě byste museli projevit zhruba takovou odolnost jako statný kocour s otiskem pneumatiky na srsti, těšící se svému respektu v ilustrovaném vtipu brilantního kreslíře a karikaturisty Pavla Kantorka.  Většina obsedantů totiž jen silnou vůli tento iracionální, ale o to více paralyzující stres potlačit zkrátka nedokáže. A tomu se nelze divit, protože tato úzkost se dá přirovnat zhruba k takové, jakou OCD nepostižený člověk může zažít snad jenom při nouzovém přistávání dopravního letadla. A proto pro změnu většina terapeutů s tímto zásadním aspektem pracuje automaticky a doporučují léky na potlačení úzkosti neodmítat.

Jednoznačnou definicí vám tedy léky mají pomoci léčbu zvládat. Nejlépe v souvislosti s kognitivně behaviorální terapií a překonávat úzkost, které jste vystaveni ve chvíli, kdy se dostavují ty nejvíce zatěžující projevy diagnózy OCD svádějící vás k nutkavým kompulzím neboli rituálům. Ty vás totiž ze stresu vysvobodí jen na zoufale krátký čas, ale ve výhledu k trvalému zlepšení neřeší vůbec nic.

Je velmi důležité, abyste si to uvědomovali. Jsou totiž známy i případy, kdy třeba při nedůsledné komunikaci s psychologem či nesprávně voleným psychologem, byli někteří pacienti přesvědčeni, že tento proces funguje naopak. Neboli že jsou to především léky, které léčí OCD a nikoliv samotná terapie. V souvislosti s tímto svým omylem proto největší efekt očekávali od medikace, aniž by pokládali stěžejní důraz na kognitivně behaviorální cvičení či expoziční návyky. Není ani vyloučeno, že je v tomto ohledu možná ani neprováděli příliš důsledně, avšak svému terapeutovi, který nic z toho nemohl kontrolovat, sdělili opak. V řadě případů to dozajista mohl být i skrytý důvod, proč se jim podle jejich mínění OCD vrátila ve chvíli, kdy léky vysadili. V dané situaci se jim ovšem nevrátila OCD, proti níž si z praktických expozic mnoho nenacvičili, ale zase jen úzkost.

Současně je však nezbytné také zmínit, že zkušenosti s medikací jsou často velmi rozdílné respektive individuální a tato procedura si žádá trpělivý přístup pacienta a velmi pečlivou diagnózu odborníka. Někdy léky na úzkost fungují poměrně rychle, třeba v řádu týdnů, nezřídka se ale jejich efekt projevuje o poznání později, kdy čas nelze než počítat jinak, než na období v délce 3 – 6 měsíců. Rozhodně nečekejte, že na druhý den po polknutí první tablety, se budete cítit jako členové Beatles nahrávající s Maharišim.

Určitě se ale mějte na pozoru před terapeuty, kteří vám na OCD doporučují výhradně léky. O tom, jak nalézt toho pravého si můžete přečíst na našich stránkách zde v článku Co dělat, jestliže se u mě projevuje OCD.

Pokud jde o medikaci, rovněž tak nedejte na rady okolí, a to ani ze strany těch, kteří se s OCD léčí. Nejlepší ani univerzální lék na úzkost nelze obecně specifikovat, protože takový v podstatě neexistuje. O tom, který je pro vás ten pravý a v jakém poměru, by měl vždy rozhodnout zkušený odborník na základě míry povahy vašeho postižení. A pochopitelně byste se měli zcela vyvarovat jakékoliv vlastní medikace, neboť úzkost z OCD skutečně není bolavý zub nebo nervozita před maturitou či přijímacím pohovorem.  

Vždy tedy myslete na to, že léky pomáhají, ale žádnou obsesi bohužel neléčí tak, jak bychom si všichni určitě přáli. Na jednu stranu je to možná ale i dobře. Protože ti, kteří, ať již díky kognitivně behaviorální terapii nebo častým expozicím, prožili ten do té doby stěží uvěřitelný okamžik, ve kterém úzkost překonali bez potřeby rituálu, vám dnes mohou potvrdit, že nástroje jak na to, tady přesto existují. A fungují.