Obsedantně kompulzivní porucha není něco, s čím by se člověk svému okolí dobrovolně svěřoval. Postiženými i jejich okolím je považována za jednoznačný handicap. Bylo by však zásadní chybou podceňovat ty, kteří ji trpí. Odborníci se naopak shodují na tom, že si takříkajíc sedá většinou na nadprůměrně disponované jedince s výrazným talentem nebo sklony k perfekcionismu. Důkazem je i řada populárních umělců a osobností s OCD, a to včetně takových jako jsou či byli namátkou Leonardo di Caprio, Justin Timberlake, Frank Sinatra, Kate Perry, Cameron Diaz nebo Howars Hughes, o jehož životě ovlivněném touto diagnózou, byl dokonce natočen silný filmový příběh. My si pro změnu ceníme, že na rozhovor pro OCDNET kývl zatím sice ne tak známý, ale na domácí poměry rozhodně talentovaný Erik Via. Hudebník, skladatel a začínající producent, je jedním z těch, kteří se ve svém osobním i profesním životě musí s OCD vyrovnávat. Ve své skladbě Prosba k nebi se dokonce tématu OCD záměrně a velmi bezprostředně dotýká. A jeho přístup lze považovat za inspirativní i pro ostatní, kteří se obávají, že by jim OCD vzala možnost prosadit se v tom, na čem jim záleží.
Někteří hudebníci či skladatelé se věnují různým motivům či tématům. Zpívají třeba o lásce, sexu, módě, svém dětství, o drogách, Satanovi či v poslední době velmi často o ničem. Ty ses vydal takříkajíc s kůží na trh s obsesí a nádavkem výtkou k Bohu. A to rozhodně není žádné písničkářské klišé. Chápu, když to někdo učiní třeba po několika albech, ale na počátku kariéry je to dost odvážné rozhodnutí. Byl to záměr anebo to třeba přirozeně vyplynulo z nějaké konkrétní pocitové situace?
V době, kdy píseň vznikala, jsem hledal viníka za své příkoří, ale nejenom kvůli tomu, co se děje mně, ale i třeba jiným lidem, které jsem potkal v rámci svých terapií a léčby, a slyšel jejich příběhy. Člověk si pak položí trochu kýčovitou otázku, proč je svět takový jaký je, a čím jsem si to všechno zasloužil. Výsledkem těchto myšlenek pak byla píseň „Prosba k nebi“, kdy bylo mým cílem jednoduše mé myšlenky nějak vyjádřit.
Tvoje skladba o obsesi vypráví o něčem, co pro ty, kteří vědí, o co se jedná, představuje závažný handicap a velké osobní martýrium. Přesto se ti kompozičně i lyricky velmi povedla. Je silně melancholická, ale nepůsobí těžce či takříkajíc obrazně i doslova nezdravě. Navíc soudím, že jsi napsal výtečný text, pod nímž si lze představit uvěřitelnou emoci, kterou si posluchač nemusí ani vztahovat primárně k obsesi. Přesto ale, nemáš trochu obavu, že si tě publikum hned na počátku ztotožní s něčím, čemu buď nerozumí anebo na něj může působit přece jen trochu negativně? Jedna z tvých dalších skladeb se ostatně rovněž dotýká jednoho z psychologických schémat, s nímž někteří lidé bojují.
V první řadě chci poděkovat za zpětnou vazbu. Vážím si toho a beru to jako další důvod, proč v hudbě pokračovat. Co se týče této psychologické tematiky, strach nemám. Skládám prostě, jak to cítím a snažím se moc v rámci hudby nic neplánovat. Přijde mi, že nejlepší písně, co jsem složil, a které zatím leží doma v šuplíku, jsou právě ty nejosobnější. A nejedná se však jen o melancholické či smutné songy, mám mnoho i pozitivních a tanečních písní, na které se těším, až je vydám. I tyto veselé a energetické písně jsou spjaté s něčím osobním, a proto si myslím, že mají nějaké to kouzlo. Mám za cíl teď dodělat album se zpěvačkou Lucii Večeřovou a půlka písniček bude právě vedena v pozitivním duchu.
Jak taková píseň vniká? Nejdřív napíšeš text a potom k němu komponuješ hudbu nebo naopak? A pokud už jsem zmínil tvůj textařský talent, cítíš ho jako vrozený anebo představuje každý takový počin náročnější proces při psaní a množství popsaných listů papíru?
Každá moje píseň vzniká úplně jinak. Někdy mi trvá měsíce, než ji dodělám, někdy ji mám hotovou třeba i během dvou hodin. Je to dost individuální. Kdybych to ale měl zobecnit, většinou mám nejdřív hotovou hudbu, než se vrhnu na text. Samotná atmosféra hudby mi pak pomáhá určit, o čem bude text jako takový. Po pravdě řečeno, nikdy jsem neuvažoval o sobě jako o textaři, soustředil jsem se hlavně na komponování hudby. Mám takové rčení, že člověk musí složit sto písní, aby ta sto první za něco stála. A to se týká asi i textů. Aniž bych to vlastně tušil, napsal jsem desítky a desítky textů, a je možné, že jsem se zkrátka vytrénoval.
Do svých textů vnášíš osobní prožitky a tak jsou texty pro tebe jistě hodně intimní. Je to důvod, proč zůstáváš v anonymitě? Nebo dojde později k odhalení, kdo je Eric Via? Proč sis vybral právě tento pseudonym? Můžeš o sobě alespoň něco prozradit? Třeba kolik ti je let?
Mým hlavním cílem je jednoho dne sedět v baru nebo v restauraci a slyšet v rádiu moji hudbu. Nebo jak ji zahraje nějaký Dj v klubu, a být svědkem toho, jak lidi na ní tančí a zpívají si texty. V mých představách u toho popíjím pivo, a užívám si vlastně toho, že je známá má hudba, nikoliv já samotný. Chci, aby byla slavná má hudba, ne můj obličej. Věřím, že určitá sláva může být pro člověka velmi příjemná ale do určité míry. Nechci, aby mě v případě nějakého úspěchu lidi zastavovali na ulici a chtěli se mnou fotit. Je mi 26 let a pseudonym jsem si vybral následovně: Eric je jméno, se kterým pracuji již dlouho. Na střední jsem se pokoušel napsat knížku a hlavní postavou byl právě Eric. A Via znamená latinsky cesta, kdy beru hudbu jako novou cestu či etapu mého života. Navíc se dá jméno dobře vyslovit v češtině i v angličtině. Pak mám ještě jeden důvod, ale ten si zatím nechám pro sebe.
V tvých klipech se objevují další hudebníci. Je to dlouhodobá spolupráce nebo jenom pro jednu píseň, projekt? Spolupracuješ dlouhodobě s někým?
Pracuji teď nyní na albu se zpěvačkou Lucii Večeřovou. Ta holka je talent. Zpívá v rámci orchestru Bohemian Symphony Orchestra Prague. Myslím, že jsme si dost umělecky i lidsky sedli, a že ačkoliv jsem s ní chtěl původně pracovat pouze na jedné písničce, nakonec z toho vznikla mnohem větší spolupráce. Doufáme, že se nám s albem podaří aspoň nějak uspět. Moc bychom si pak přáli s ním vystupovat.
Jak ovlivnila OCD tvou tvorbu? Pro lidi trpící OCD jsou tvé pocity a texty pochopitelné. Ale pro koho je tvá hudba určena? Má co říct lidem, kteří o této psychické poruše ví jen málo nebo vůbec nic? Mají jim tvé texty co říct? Nebo je lze brát obecně jako existenciální? Či třeba budou do budoucna představovat jen výjimku, která ti poskytla příležitost, aby ses hned na počátku ponořil do hudby hlouběji, než jak to lze vidět u ostatních. Vracím se k tomu, o čem jsou tvé písně.
Díky OCD jsem začal vlastně více skládat. Mnoho terapeutů vám řekne, že v rámci OCD je důležité odvést pozornost. No…, co si budeme povídat, není to tak jednoduché. Hudba mi to ale vlastně umožnila. Pamatuji si, že jsem skládal i osm hodin denně, a tak jsem dokázal se odpoutat od vtíravých myšlenek. Myslím, že hudba je pro mě paradoxně vlastně takovou obsesí. Jak již jsem ale zmínil, nechci se prezentovat pouze texty i hudbou ohledně duševního zdraví. Chci lidem nabídnout širokou škálu emocí, takže plánuji vydat písně veselé i na posílení sebevědomí. Aby lidé na ně tančili a zpívali plni nadšení a energie. A aby si je pustili třeba před náročnou situaci či v době, kdy se do někoho zamilují a chtějí si ten pocit ještě prohloubit.
Myslíš si, že lidé s psychickým handicapem jsou stále ve společnosti stigmatizováni nebo se situace od minulosti zlepšila? Co může člověk čekat, když okolí odhalí, že trpí OCD? Máš sám nějakou takovou zkušenost?
Myslím, že OCD jako takové stigmatizováno není. Aspoň dle mé zkušenosti. Nesetkal jsem se nikdy s žádnou negativní reakcí. Nepodávám si s lidmi ruce, vždycky je zdvořile odmítnu. Častokrát se mi stalo, že se ten dotyčný přizná, že to vlastně taky nemá rád. V mém blízkém okruhu to všichni vědí a naprosto to respektují.
Je pro tebe hudba a tvá tvorba jakousi psychoterapií anebo spíše považuješ do budoucna za důležité, aby ses více cítil jako profesionální muzikant, který se naopak dokáže od té míry strádání, s níž je obsese spojena, zcela oprostit?
Vlastně obojí. Beru hudbu jako jednou z hlavních cest, jak svoje OCD omezit na opravdové minimum nebo se jej zbavit vůbec. Chci se hudbou rovněž živit.
Máš své hudební vzory, jejichž tvorba tě inspirovala, či naopak soudíš, že snažit se někomu připodobnit na úkor vlastního přístupu k hudbě není pro tebe ta správná cesta? Co tě vlastně k hudební tvorbě přivedlo?
Ano mám vzory. Hlavně se zaměřuji na jejich příběh. Co museli udělat pro to, aby se stali úspěšnými. Např. takový Savan Kotecha. Dovolím si tvrdit, že jej nikdo ze čtenářů nebude znát, ale je to hudebník, co skládal pro Arianu Grande, Justine Biebra či Maroon 5. Složil třeba song „What makes you beautiful“ pro One Direction. Když se Savan snažil prosadit, zjistil si třeba, kde v rámci nějakého hudebního festivalu sídlí hudební manažeři hvězd a v chodbách hotelu jim nabízel svoje dema. Když jej hotelový personál vyhodil, jednoduše se převlékl do jiného oblečení a vrátil se zpátky. Rozeslal přes stovky dem, než mu konečně někdo pozitivně odpověděl.
Máš hudební vzdělání, nebo jsi samouk? Nahráváš své skladby v profesionálním studiu či jen doma jako takzvaný „garážista“? A pokud jsi hudební solitér, který si vše ošetřuje sám, kolik hudebních nástrojů ovládáš?
Jsem samouk. Hudební teorii jsem se postupně naučil sám. Doma mi velice pomalu vzniká jakési profesionální studio, ale to spíš z nějakého osobního rozmaru než, že by to bylo úplně potřeba. Album s Lucií nahráváme v profesionálním studiu, kde se nám rovnou postarají i o mix a master. Dělat si mix a master u vlastních písniček je trochu za trest, abych pravdu řekl. Člověk už neslyší úplně veškeré detaily a navíc se mu může jeho vlastní píseň trochu zprotivit, když ji slyší už po tisící.
Jak moc ti obsese komplikuje skládání? Jsi ochoten svěřit svůj typ obsese – pokud nechceš, pochopitelně nemusíš odpovídat. Na druhou stranu, máš třeba i pro čtenáře OCDNETu nějaký svůj návod, s jakým se obsesi dokážeš postavit, aby ti nekomplikovala život a práci?
Dovolit si dát úplně návod… nevím, jestli jsem toho schopný. Je určitě důležité to podchytit včas, nebát se svěřit rodině a společně hledat možnosti léčby. Když to člověk nechá rozjet, nemusí ani pomalu vyjít z bytu. Rovněž si myslím, že je důležité, aby nám to blízcí moc neusnadňovali. Člověk s OCD má potřebu mít vše pod kontrolou a mít vše podle sebe, a chce kontrolovat čím dál tím více. Pokud nám třeba rodina bude až moc vše ulevovat a vše dělat dle nás, je to špatně. Ohledně prášků, hodně lidí může být z principu proti, ale mně pomohly ze začátku překonat ty nejhorší obsese a získat v jejich překonávání potřebné sebevědomí. Jinými slovy, aby mi to hlava nedělala těžší než je třeba. Byla to do jisté míry poměrně velká úleva. Vrátím se rovněž k rodině či blízkým přátelům, kteří nám chtějí pomoc. Jak již jsem psal, rozhodně by nám neměli vše ulehčovat. Na druhou stranu by nás ale ani neměli nestresovat a netlačit nás tzv. přes závit. Akce vyvolává reakci, a pokud třeba na mě někdo až moc tlačí, abych třeba překonal nějakou kompulzi, většinou od toho rychle uteču. A vlastně mi teď došla další věc – eliminovat pokud možno stres v životě, např. výběrem klidnější práce. Stres je rozhodně jakási živná půda pro obsedantní myšlenky.
Když se zamyslíš nad budoucností, v jaké roli by ses rád viděl. Jako zpěvák, skladatel, autor hudebního projektu nebo třeba producent, který může zůstat v pozadí?
Skladatel i hudební producent. Chci i vystupovat a svoji hudbu prezentovat na koncertech či v klubech. Vymýšlím teď nějakou masku, co bych během případných koncertů měl. Stále platí, že si chci hájit soukromí. Nechci, aby byl vidět můj obličej.
Kdybys dostal na výběr uzdravit se či lépe řečeno ovládnout svůj handicap, anebo věnovat se dál hudbě a být v ní úspěšný, čemu bys dal přednost?
Tohle je fakt drsná otázka. S OCD to mám nahoru dolů. Někdy jsou dny a měsíce, kdy vše zvládám s určitou lehkostí. Pak samozřejmě přichází dny, které jsou psychicky velmi náročně, a u nich, v případě takového scénáře, by šla raději i hudba stranou. I když, kdo ví? Jak již jsem říkal, hudba je pro mě jakousi příjemnou obsesí.
Rozhovor vedl a zpracoval: Ivan Šiler
Omlouváme se, ale tento fragment nelze kopírovat
