Question 1

Léky a OCD

Accepted Answer

LÉKY A OCD. PROČ LÉČÍ A NELÉČÍ.
																										
Foto: Jills, Pixabay
Obsedantně kompulzivní porucha a medikace? V principu se jedná o ustálenou kombinaci, kterou pro úspěšné zvládnutí obsesí odborníci navíc doporučují. Poměrně vysoké procento z těch, které OCD sužuje, však o něm mají zpočátku poněkud zavádějící představy. A následně i z toho plynoucí obavy. Skutečnost je ale mnohem jednodušší, než by si ještě před prvním kontaktem s terapeutem mohli sami domyslet.
Obecně je totiž rozšířena představa, že psychická porucha včetně OCD se automaticky léčí léky neboli tzv. psychofarmaky. Brát léky na psychickou diagnózu navíc mnoho lidí považuje za velmi nevděčný úděl. Pan docent Praško sice může donekonečna opakovat, že člověk s OCD není blázen, ale v dnešní době je to tak, že člověk více než na slovo vzatému odborníkovi raději věří vlastním pochybnostem nebo nepřesně zjednodušeným rešerším. A k situaci dvakrát nepřispívá ani společnost či okolí, které se na vás sice dokáže často líbezně usmívat, ale jen do chvíle, než zjistí, že jste nějaký divný. Třeba, že nejste na Facebooku nebo chodíte na jógu. V takovém případě je tedy nasnadě, že pokud máte svoji OCD diagnózu, můžete mít také pocit, že medikace je už jen hluboké potvrzení toho, jak mizerně na tom jste, neboli závislí na lécích. Zejména pak ve srovnání s těmi ostatními, kteří na svůj povrchní úsudek o vás, nic brát nemusí, i když by naopak měli.
Jenže tak to opravdu není. Léky totiž samotnou OCD neléčí, tedy alespoň zatím, než se třeba někdy v budoucnu objeví v této oblasti kandidát Nobelovy ceny za lékařství. Také proto jsme v samotném úvodu záměrně místo slova léčby volili termín zvládnutí.
To, co léčí OCD je primárně práce s vašimi myšlenkami podpořena vaším odhodláním. Právě tak jak k tomu vede komplexní procedura kognitivně behaviorální terapie. Je ale pochopitelné, že i když si sami uvědomujete, jak absurdním situacím se s OCD někdy sami vystavujete, pak určitě není snadné jen tak mávnutím Gandalfovy hole se po hodinách strávených v koupelně začít umývat normálně, místo vyčerpávajícího modlení za zdraví svých blízkých se s nimi každý večer rozloučit jen obligátním brou či polibkem, případně přestat počítat iritující vzorce na zdech a chodnících, tak abyste se vždy dostali k sudému, lichému či z vašeho úhlu pohledu odpovídajícímu číslu, s nímž byste mohli úspěšně překonat několik dalších metrů. Zejména, pokud je do vás OCD zakousnutá již delší čas, všechny listy vašeho dramatu, které do té doby sepsala, hned napoprvé jen tak neobrátíte. Vaše OCD si totiž drží až do posledního dechu nesmírně silného spojence. A tou je vaše úzkost.
A právě tato úzkost, která se zejména v rané fázi jeví stěží překonatelnou, vyžaduje medikaci. Můžete ji samozřejmě odmítnout. Avšak v takovém případě byste museli projevit zhruba takovou odolnost jako statný kocour s otiskem pneumatiky na srsti, těšící se svému respektu v ilustrovaném vtipu brilantního kreslíře a karikaturisty Pavla Kantorka.  Většina obsedantů totiž jen silnou vůli tento iracionální, ale o to více paralyzující stres potlačit zkrátka nedokáže. A tomu se nelze divit, protože tato úzkost se dá přirovnat zhruba k takové, jakou OCD nepostižený člověk může zažít snad jenom při nouzovém přistávání dopravního letadla. A proto pro změnu většina terapeutů s tímto zásadním aspektem pracuje automaticky a doporučují léky na potlačení úzkosti neodmítat.
Jednoznačnou definicí vám tedy léky mají pomoci léčbu zvládat. Nejlépe v souvislosti s kognitivně behaviorální terapií a překonávat úzkost, které jste vystaveni ve chvíli, kdy se dostavují ty nejvíce zatěžující projevy diagnózy OCD svádějící vás k nutkavým kompulzím neboli rituálům. Ty vás totiž ze stresu vysvobodí jen na zoufale krátký čas, ale ve výhledu k trvalému zlepšení neřeší vůbec nic.
Je velmi důležité, abyste si to uvědomovali. Jsou totiž známy i případy, kdy třeba při nedůsledné komunikaci s psychologem či nesprávně voleným psychologem, byli někteří pacienti přesvědčeni, že tento proces funguje naopak. Neboli že jsou to především léky, které léčí OCD a nikoliv samotná terapie. V souvislosti s tímto svým omylem proto největší efekt očekávali od medikace, aniž by pokládali stěžejní důraz na kognitivně behaviorální cvičení či expoziční návyky. Není ani vyloučeno, že je v tomto ohledu možná ani neprováděli příliš důsledně, avšak svému terapeutovi, který nic z toho nemohl kontrolovat, sdělili opak. V řadě případů to dozajista mohl být i skrytý důvod, proč se jim podle jejich mínění OCD vrátila ve chvíli, kdy léky vysadili. V dané situaci se jim ovšem nevrátila OCD, proti níž si z praktických expozic mnoho nenacvičili, ale zase jen úzkost.
Současně je však nezbytné také zmínit, že zkušenosti s medikací jsou často velmi rozdílné respektive individuální a tato procedura si žádá trpělivý přístup pacienta a velmi pečlivou diagnózu odborníka. Někdy léky na úzkost fungují poměrně rychle, třeba v řádu týdnů, nezřídka se ale jejich efekt projevuje o poznání později, kdy čas nelze než počítat jinak, než na období v délce 3 – 6 měsíců. Rozhodně nečekejte, že na druhý den po polknutí první tablety, se budete cítit jako členové Beatles nahrávající s Maharišim.
Určitě se ale mějte na pozoru před terapeuty, kteří vám na OCD doporučují výhradně léky. O tom, jak nalézt toho pravého si můžete přečíst na našich stránkách zde v článku Co dělat, jestliže se u mě projevuje OCD.
Pokud jde o medikaci, rovněž tak nedejte na rady okolí, a to ani ze strany těch, kteří se s OCD léčí. Nejlepší ani univerzální lék na úzkost nelze obecně specifikovat, protože takový v podstatě neexistuje. O tom, který je pro vás ten pravý a v jakém poměru, by měl vždy rozhodnout zkušený odborník na základě míry povahy vašeho postižení. A pochopitelně byste se měli zcela vyvarovat jakékoliv vlastní medikace, neboť úzkost z OCD skutečně není bolavý zub nebo nervozita před maturitou či přijímacím pohovorem.  
Vždy tedy myslete na to, že léky pomáhají, ale žádnou obsesi bohužel neléčí tak, jak bychom si všichni určitě přáli. Na jednu stranu je to možná ale i dobře. Protože ti, kteří, ať již díky kognitivně behaviorální terapii nebo častým expozicím, prožili ten do té doby stěží uvěřitelný okamžik, ve kterém úzkost překonali bez potřeby rituálu, vám dnes mohou potvrdit, že nástroje jak na to, tady přesto existují. A fungují.
Text: Ivan Šiler

Question 2

Zvukovou rezonancí proti OCD

Accepted Answer

BRÁNIČNÍ DÝCHÁNÍ REZONUJE I PROTI OCD
																														
Foto: Gerd altmann, Pixabay
Jedním z nejvíce zatěžujících projevů OCD je úzkost. Z medicínského hlediska je mírněna léky. Snížit ji však můžete i prostřednictvím moderních technologií nebo způsoby, které jsou považovány za takzvaně alternativní. I když zdaleka ne všichni psychologičtí odborníci se shodnou na míře jejich efektivity, a ne každý jedinec s úzkostí k nim má blízký vztah, mnohé z nich přesto fungují docela spolehlivě. Jednou z takových technik je i princip zvukové rezonance, jehož lze dosáhnout prostřednictvím drahých přístrojů, ale i poctivě prováděným dechovým cvičením.
Forrest Talley, klinický psycholog se soukromou praxí ve Folsomu v Kalifornii, se zaměřuje na pomoc dětem, dospívajícím a dospělým, kteří se potýkají s posttraumatickou stresovou poruchou, depresí, úzkostí i s obsedantně kompulzivní poruchou. Takzvané brániční dýchání je metoda, kterou doporučuje každému ze svých pacientů při snaze o zklidnění jejich mysli, snížení úzkosti a hladiny stresu či přímo vytvoření si dostatečné odolnosti proti všem těmto neduhům za účelem posílení léčby OCD.
Brániční dýchání
Jedná se o dýchání, které se zaměřuje na používání bránice (svalového plátu pod plícemi). Někteří lidé ho označují jako &#8222;břišní dýchání&#8220;. Jde o to, že se při nádechu soustředíte na rozšíření plic stažením bránice. Tím se bránice stáhne dolů a břicho se mírně posune směrem ven. Dobře, říkáte si: &#8222;Proč by mě měla zajímat nějaká podpůrná technika, které už teď skoro vůbec nerozumím a bude mě určitě stát další čas a energii?“ Protože toho času zase tolik neztratíte a energii naopak získáte.
Forrest Taley uvádí tento princip do souvislostí: „Mělo by vás to zajímat, protože používání bráničního svalu stimuluje váš bloudivý nerv.“ 
Latinsky nervus vagus neboli bloudivý nerv je deseti-párový hlavový nerv, který inervuje (zásobuje části těla nervovými vlákny) oblast krční, břišní a hrudní dutiny. Hraje zcela klíčovou roli ve funkci autonomního nervového systému zvaného parasympatikus. Ten zodpovídá za schopnost odpočinku a trávení, ovlivňuje naše dýchání, srdeční tep a další z funkcí, které mají významný vliv na naši náladu a tedy i celkový psychický stav.
„Stimulací bloudivého nervu tělo zažívá větší pocit klidu. Nemusíme se pouštět do lekce anatomie a fyziologie, ale je důležité si uvědomit, že bloudivý nerv funguje trochu jako brzdový pedál,“ vysvětluje Forrest Taley. „Když je stimulován, zmírňuje tempo. Včetně úzkostných pocitů.“ 
Ve skutečnosti existuje mnoho způsobů, jak stimulovat bloudivý nerv, aby se dosáhlo tohoto účinku, ale nejčastěji se používá brániční dýchání. Naučit se používat brániční dýchání není obtížné a lze si ho rychle osvojit.
Stimulaci bloudivého nervu se věnuje i řada východních meditačních praktik, které zahrnují opakování mantry v téměř bzučivém jakoby zaklínadle. A to proto, že vibrace vyvolané broukáním stimulují bloudivý nerv právě tak, aby snížil úzkost a přivedl vás k většímu klidu.
Jedním z rozšířených cvičení pro stimulaci tohoto nervu je QiGong (čchi-kung), které tvoří důležitou součást tradiční čínské medicíny. Podstatné jsou v jeho případě zvuky, které vydáváte zároveň s výdechem, kdy vaše tělo uvnitř rezonuje. Kromě psychiky jím můžete podpořit i další životně důležité orgány.
Jak docílit šesti zvuků pro odbourání úzkosti a získání více energie
QiGong je dechové cvičení, které pracuje s vitální energií a reprodukuje 6 zvuků, které léčí naše tělo i mysl a zbavují úzkosti. Dochází při něm rovněž k čištění a uvolňování nahromaděných emocí z tkání a tělních orgánů.
Nádech je zde spojen i s vizualizací barev. S každým si vizualizujete barvu spojenou s orgánem, na který se působí, s každým výdechem vydáte specifický zvuk, který působí na tento orgán v těle.
Postoj a dýchání

Nohy jsou mírně od sebe v šířce ramen, rovná páteř, kolena zlehka pokrčená.
Uvolněte pas, mírně podsaďte pánev tak, že křížová kost je na úrovni ramen.
Ruce držte mírně od těla. Můžete si představit, že máte vejce pod každým podpažím.
Dýchejte hluboko do břicha, až do jeho spodní části tak, že se břicho s každým nádechem viditelně zvedá a s každým výdechem klesá. Dýchejte hluboce, ale jemně.
Při výdechu se doporučuje vtahovat nejen břicho, ale i konečník.
Pokud s tímto cvičením začínáte, můžete zvuk vydávat tak hlasitě, jak je vám příjemné. Později intenzitu hlasitosti snižte a soustřeďte se na rezonanci.
Pozici rukou mohou být také různé (pro příklad video níže)

Při každém výdechu cítíte vibrace.
 
JÁTRA  ZELENÁ  HNĚV  Šuuuu
Při nádechu si vizualizujte zelené světlo, které plní vaše játra. Při výdechu si představte, že odchází zlost a vyplavují se veškeré emoce hněvu. Při výdechu vydáváte zvuk: Šuuuu
SRDCE  ČERVENÁ  ÚZKOST  Haaaa
Při každém nádechu si představujte červené světlo, které plní vaše srdce. Při výdechu cítíte vibrace zvuku a uvolňujete emoce. Z vašeho srdce odchází úzkost. Při výdechu vydáváte zvuk: Haaaa
SLEZINA A SLINIVKA BŘIŠNÍ  ZLATOŽLUTÁ  STAROSTI  Huuuu
S každým nádechem se plní slezina a slinivka břišní zlatožlutým světlem. S každým výdechem uvolňujeme z těchto orgánů starosti, které nás tíží. Při výdechu vydáváte zvuk: Huuuu
PLÍCE  BÍLÁ  SMUTEK  Sssss
Vizualizujte si, jak se vám s nádechem plní plíce bílým světlem. S výdechem uvolňujete veškerý smutek a žal. Při výdechu vydáváte zvuk: Sssss
LEDVINY  TMAVĚ MODRÁ  STRACH  Juuuu
Představujte si, že při každém nádechu tmavě modré světlo plní a vyživuje každou buňku obou vašich obou ledvin. Cítíte vibrace zvuku, které rozechvívají ledviny při každém výdechu. S výdechem uvolňujete strach z vaší levé i pravé ledviny. Zkuste si představit, že dýcháte do svých ledvin, jako by to byly vaše druhé plíce.
TROJITÝ ZÁŘIČ  Šíííí
Pro trojitý ohřívač není žádná barva a není ani spojen s žádným orgánem. Názory na umístění se různí. Může jím být míněna pohrudnice, pobřišnice nebo často celá dutina hrudní a břišní. Bývá spojován s hormonálním systémem nebo psychikou a je důležitý pro hladké proudění energie.
Dýchejte do celého vašeho těla a při výdechu jednoduše zkuste cítit vibrace, které sestupují skrze tělo směrem dolů. Nakonec nasměrujte přebytečné teplo a energie, které se vytvořily v průběhu toho cvičení, do spodní části břicha.
Také se používá trochu jiný systém léčivých zvuků. U těchto orgánů uvedených níže se může mírně lišit (níže). Vyzkoušejte.
játra &#8211; SÜsrdce – KCHEslezina – CHUledviny – ČCHUEJTrojitý zářič – SI
Co dalšího pomáhá stimulovat bloudivý nerv?
Studená sprcha, masáže (sem patří i promačkávání dlaní a plosek chodidel), dlouhé hluboké dýchání nosem, zpívání a pobrukování (nervus vagus je spojen také s hlasivkami a krčními svaly), aerobní cvičení, ale také plynulý, pomalý a soustředěný pohyb (například při józe, kdy se mění mozková chemie a dochází ke stimulaci bloudivého nervu).
V případě tak zatěžujícího handicapu, jakým je obsedantně kompulzivní porucha, pochopitelně nelze očekávat, že vás brániční dýchání a na něm založené metody zbaví kompletně veškeré nervozity. To jistě ne. Co však dokáže, je zmírnit ji, a čím více budete ochotni cvičit, tím lépe to bude fungovat. Daný stav následně může výrazně ulehčit provádění kognitivně behaviorálních terapií, které jsou nezbytné pro úspěšné zdolání obsesivních stavů.
Připravila: Romana Kršňáková 
https://youtu.be/i8U0vBIlM10

Question 3

Jeden způsob, jak uklidnit úzkostnou mysl

Accepted Answer

JEDEN ZPŮSOB, JAK UKLIDNIT ÚZKOSTNOU MYSL
																										
Foto: Grae Dickason, Pixabay
Aby naši předci mohli přežít, vyvinul náš mozek neustálý vnitřní pramen neklidu. Přichází jako tichý šepot, který nás udržuje v neustálém skenování vnitřního a vnějšího světa a hledá známky problémů. Tento tichý hlásek v pozadí je pro většinu lidí tak automatický, že už si ho ani neuvědomujeme.
Dokážete se nacítit na napětí ve svém těle, které má být od pradávna naší ochranou? Stále tady je. Můžete ho vnímat například jako ostražitost vůči svému okolí, k jiným lidem, cizincům, nebo jako blok proti úplnému uvolnění, které by mohlo zničit tuto stráž a přimět ji odejít.  
Tak je náš mozek naprogramovaný. Ale zatímco toto primární nastavení mozku je výhodné pro opici, kterou tak přirozeně chrání před predátory, pro člověka je naopak zhoubné. Oslabuje naši pohodu, živí úzkosti a depresi a nutí nás odvracet se od věcí, na kterých nám záleží. Toto tvrzení našeho mozku je založeno na lži. Nepokoj v našem podvědomí ve skutečnosti neustále šeptá do vašeho mentálního ucha: „Nejste v bezpečí, jste obklopeni hrozbami, nikdy si nemůžete dovolit polevit v ostražitosti.“ 
Podívejte se však na tento okamžik zblízka &#8211; právě teď jste v zásadě v pořádku. Nikdo na vás neútočí, nejste nemocní, na místě, kde právě pobýváte, není krize. Věci nemusí být zdaleka dokonalé, ale uprostřed toho všeho, co se prožíváte, a honí se vám hlavou, jste v pořádku.„Právě teď“, máme na mysli v tuto chvíli. Když se naše mysl zaměří do budoucnosti, trápíme se a plánujeme. Když naše mysl naopak zaměří do minulosti, nenávidíme se a litujeme. Nitky strachu jsou vpleteny do mentálních tapisérií minulosti a budoucnosti. Pokud vás trápí úzkosti a deprese, buďte co nejvíce v přítomnosti. 
Znovu se tedy podívejte na ten krátký časový úsek, kterým přítomnost je. Jste právě v tuto chvíli v zásadě v pořádku? Dýcháte? Bije vám srdce?
Funguje vaše mysl? V každodenním životě, zatímco vykonáváte různé činnosti, máte po celou dobu přístup k základnímu smyslu, kdy víte, že jste ve skutečnosti v bezpečí a vše je v pořádku. Přitom neignorujete skutečné hrozby nebo problémy a nepředstíráte, že je všechno perfektní, když zkrátka není. Uprostřed toho všeho obvykle víte, že jste ve skutečnosti v pořádku, právě teď. Neuropsycholog Dr. Rick Hanson tento základní smysl ve své knize „The Anxiety First Aid Kit“ (Lekárnička &#8211; první pomoc  proti úzkosti) označuje jako „fundamental sence of all-rightness“.   
Všímejte si toho několikrát denně. Možná budete chtít více jistoty, lásky nebo kečupu ke svým hranolkám. Nebo můžete chtít méně bolesti nebo jste možná přišli o práci. To vše jsou rozumné důvody. Ale pod tím vším, pod vašimi touhami a aktivitami, je absolutní čisté bytí a vědomí, které jsou právě teď v pořádku.
Všimněte si, že jste v pořádku, právě teď, a možná si to řekněte jemně ve své mysli.
Když řídíte, řekněte si: „Jsem v pořádku, právě teď.“
Když si s někým povídáte třeba přes prostřednictvím videohovoru, řekněte si: „Jsem v pořádku, právě teď.“
Když píšete e-maily nebo ukládáte dítě do postele, řekněte si: „Jsem v pořádku, právě teď.“
 Všimněte si, že i když se teď cítíte dobře, stále můžete normálně fungovat a řešit problémy. Strach, že se stanou špatné věci, pokud si dovolíte cítit se v pořádku, je neopodstatněný. I když se někde vzdálený hlas obav ozývá, už víte, že mu nemusíte stále naslouchat. Nemusíte mít obavu cítit se dobře. 
Někdy samozřejmě v pořádku nejste. Možná se stalo něco strašného, ​jste zranění nebo je vaše mysl velmi rozrušená. V tuto chvíli udělejte vše, co můžete, abyste tuhle bouři zvládli. Ale jakmile to bude možné, všimněte si, že jádro vašeho bytí je zase v pořádku, jako klidné místo hluboko pod vodou, daleko od hurikánu, který řádí nad mořem.  Uvědomit si, že jste ve skutečnosti v pořádku. Právě teď, v tuto chvíli, neznamená toto tvrzení jen pouhé zakrývání skutečnosti hezkým závojem. Místo toho znáte jednoduchý, ale hluboký fakt, který je skutečný: &#8222;V tuto chvíli jsem v pořádku.&#8220;Cítíte pravdu ve svém těle &#8211; hlouběji než strach – jste v pořádku. Uvědomujete si, že vaše mysl funguje dobře, bez ohledu na to, jak nesourodý a mnohdy nepříjemný je obsah, který v ní víří. 
Pokud přijmete za vlastní tento základní smysl, který vám říká, že jste v pořádku, získáte mocný nástroj, jak budovat pohodu, ale také jak otevřít další možnosti a prameny nejen ve svém mozku, ale v celém životě. 
Zdroj: Kniha „The Anxiety First Aid Kit: Quick Tools for Extreme, Uncertain Times“ (Lékárnička – první pomoc proti úzkosti: Rychlé nástroje pro extrémní, nejisté časy)Autoři:  Rick Hanson PhD, Matthew McKay PhD , Martha Davis PhD Vydavatelství: © 2020 New Harbinger Publications
One way to calm an anxious mind: Notice when you’re doing OK | (ted.com)
Poslechněte si vyprávění neuropsychologa Dr. Ricka Hansova na TEDxMarin: Hardwiring happiness: Dr. Rick Hanson at TEDxMarin 2013 &#8211; YouTube
Připravila: Romana Kršňáková

Question 4

Jak zvládnout OCD?

Accepted Answer

JAK ZVLÁDNOUT OCD? MUSÍTE POCHOPIT JAK FUNGUJE
																										
Foto: Stefan Keller, Pixabay
Obsedantně kompulzivní porucha je svízelná a nadto silně matoucí zkušenost. Abyste se mohli pokusit OCD překonat a tím i porazit, potřebujete mít především jasnou představu o tom, jak funguje. Opakujícími se myšlenkami a únikovými rituály trýzní milióny lidí na celém světě, ale možná i vás. A to proto, že je mistrem děsuplných pochybností na té nejvyšší úrovni. 
Mohli bychom dokonce užít metafory, že OCD je jakýsi patologický, škodolibě se tvářící tyran, který nás podobně jako hysterický člověk, velmi naléhavě přesvědčuje o něčem, co není pravda, a co nás vždy poškodí, pokud tomuto hlasu uvěříme. Máte-li se OCD tedy jako takovémuto tyranovi postavit, pak to samozřejmě vyžaduje jisté úsilí při práci a pocitech v souvislosti s vlastní nejistotou a pochybnostmi.
Americký klinický psycholog, ale také velmi úspěšný terapeut, autor a profesor Dave Carbonell, který se specializuje na léčbu úzkostných poruch, zdůrazňuje: „Podobně jako všechny úzkostné poruchy, také OCD vás ve skutečnosti prachsprostě podvádí. Chcete-li tuto poruchu překonat, musíte tento podvod odhalit. Uvědomit si, že je to trik a pochopit jak funguje.“ 
V dané souvislosti nás profesor současně instruuje, v čem přesně tento trik spočívá:
Zažíváte pochybnosti, ale už dopředu je vnímáte a reagujete na ně jako by to bylo faktické nebezpečí. Mnozí z vás navíc dobře vědí, jak se tato situace jeví ve skutečnosti. Konkrétně se tedy střetáváte nebo si připouštíte myšlenkou, hrozící problémem katastrofických rozměrů. Například:

Co když nechám zapnutou rychlovarnou konvici a způsobím požár?
Co když jsem si dostatečně neumyl ruce a chytím nějaké infekční onemocnění?
Co když přinesu domů nějaké bakterie, čímž ohrozím svou rodinu?
Co mi brání vzít tamten řezbářský nůž a bodnout mého manžela?
Co když mě při odběru krve napíchla jehla infikovaná HIV?
Co když jsem na minulé křižovatce přejel chodce a nevšiml jsem si toho?

Toto jsou obecné obsedantní myšlenky. Přirozeně je chcete ze sebe setřást, abyste se ujistili, že je vše v pořádku. A pochopitelně to zkusíte a zkoušíte. Okamžitě, bez prodlevy, znovu a znovu se snažíte uvést vše do pořádku. Sami přitom víte a je vám jako obvykle jasné, že vaše myšlenky jsou očividně přehnané. Vlastně doslova a do písmene hloupé. Ale ani to nic nemění na vašem přesvědčení, že se jich musíte zbavit. A také se o to hned v zárodku snažíte. Opakovaně. Jednou a podruhé i potřetí či nespočetněkrát, pokud to v předcházejících pokusech nevyjde. Je nezbytné, abyste se jak to jen jde, utvrdili v tom, že už tu s vámi nejsou. Ano, i když jste problémy, jimiž tyto myšlenky hrozí, nikdy před tím nezažili, beztak musíte mít tu paradoxní jistotu, že k nim nedojde ani v budoucnu…
Nakonec tedy dospějete tam jako obvykle. Na konci svého úsilí už s myšlenkou zacházíte tak, jako kdyby to byla smrtelná hrozba. Šílený a vzteklý pes, který musí být utracen nebo alespoň natrvalo uzavřen do železného kotce. Pouštíte se do boje se svými myšlenkami.
A prohrajete. Pardon… Protože boj s myšlenkami je už dopředu vždy ztracený. Určitě to také dobře znáte. Když se vědomě rozhodnete – a to opravdu zcela kategoricky – nemyslet, no třeba… na Elvise Presleyho, pak vaše hlava bude v jedinou vteřinu zaplavena všemi jeho kostýmy a návdavkem i dvojníky.  To je ale právě ten model, který je zapotřebí změnit, chystáte-li se překonat OCD.
Někteří lidé bojují se svou OCD, aniž by se jejich chování nějak zásadně měnilo navenek. Ti jsou postižení myšlenkou, že by mohli ublížit někomu ze svých blízkých nebo blízkého okolí. Bojují s ní povšechně jen ve své hlavě, avšak o to více je tato představa trýzní, pokud se snaží dojít klidu nebo tyto nutkavé tendence vytěsnit. V takové chvíli skutečně nedokážou myslet na nic jiného. A pro tyto své projevy je terapeuti označují jako čistě obsesivní či obsedantní typy.
Jiní už ale neváhají podniknout konkrétní kroky, aby se těchto myšlenek zbavili. Třeba tak, že se vědomě začnou vyhýbat místům, kde se nacházejí zbraně či ostré předměty. Osoby, které se pro změnu obávají, že by mohli způsobit nějakou nehodu jako je dejme tomu požár, zase opakovaně kontrolují elektrospotřebiče, aby se ujistili, že jsou vypnuté, i když je třeba vůbec nepoužívají. Pro jejich konání se z psychoterapeutického hlediska vžilo označení rituály či také kompulze.
Oba případy mají ale jedno společné – přestat myslet na nepříjemnou myšlenku. Rituály či takzvané kompulze jsou prováděny s tím samým účelem. Utnout sice neviditelnou, ale tím více stresující hádku s vaší provokující a zpanikařenou myslí. Tak či onak to ale obsedantní myšlenky činí jen o to intenzivnější a trvalejší. A úsilí se jich zbavit přetrvává. Pokud se tedy chystáte překonat OCD, pak zase a znova je nutné podtrhnout &#8211; musíte tento vzorec změnit.
Ani odborná obec si stále ještě není jistá a tedy neví, proč někteří lidé OCD trpí a jiní nikoliv. Nicméně je zřejmé, že v této souvislosti se jedná pravděpodobně o nějakou formu biologické nebo genetické predispozice. A to je velmi užitečné vědět! Lidé s OCD se totiž v důsledku svého psychického handicapu často cítí provinile. OCD ale skutečně nedostanete, když uděláte něco špatně. Ano, je vaším problémem, ale nenechte se zmást tím nebo si dokonce vsugerovat, že souvisí s nějakou vaší chybou či nedostatečností. Ostatně trpí jí i spousta slavných a úspěšných lidí.
Přítomnost úzkostlivých a silně rozrušujících nebo odporných myšlenek není tím, čím by vás OCD měla odlišovat či dokonce ponižovat před ostatními. Odborné studie naznačují, že obsedantní myšlenky na OCD jsou ve skutečnosti velmi běžné i mezi lidmi bez této či jakékoliv jiné úzkostné poruchy. To, co mezi těmito dvěma skupinami vytváří jistou disproporci, tedy ten navenek viditelný rozdíl, není přítomnost nebo nepřítomnost zmíněných myšlenek. Charakteristickým znakem OCD je pouze svár s našimi myšlenkami. Ten činí tento nikdy nekončící boj vytrvalejší a chroničtější. A tak je tedy opět na místě zdůraznit: Chcete-li překonat OCD, musíte dosáhnout pasivního odporu. Tak trochu jako Gandhí, když z Indie vyháněl britské kolonizátory. Zkrátka tento násilný boj opustit a naopak dát najevo, že je vám vlastně takříkajíc jedno jak dlouho, hrubě a s jak velkou intenzitou vám obsesivní myšlenka míní vyhrožovat.
Více, než cokoliv jiného si musíte připomínat a klást na to veškerý svůj důraz a respekt, že OCD je úzkostná porucha, nikoli porucha katastrofická. K tomu, abyste se jí postavili a mohli úspěšně vzdorovat, proto musíte pracovat s úzkostí myšlenek, ale nikoli s hrozbami, které vytvářejí.
Nestavte se proti katastrofám zobrazeným ve vašich myšlenkách. Poperte se výhradně se svými myšlenkami a dopodrobna si promyslete, jak se jim můžete postavit s vědomím, že obsesivní myšlenky nestojí ve skutečnosti ani za tu pověstnou zlámanou grešli.
OCD je o úzkosti. Na konkrétním obsahu myšlenek &#8211; ať už jde o náhodný požár, strach, že byste mohli násilným jednáním zranit milovaného člověka, nechtěné těhotenství nebo vážná nemoc – na ničem z toho v souvislosti s obsesí nesejde. Všechny tyto myšlenky jsou příznaky úzkosti, stejně jako fyzické příznaky panického záchvatu – srdeční arytmie, pocení, zrychlené dýchání, či pocit tzv. gumových či vratkých nohou. Proto také ritualizace obsedantního chování (neboli zastavení myšlenek či jejich snížení rituálem / kompulzí) není jediný způsob, jak snížit úzkost. Jistěže na počátku se zdá být tím nejrychlejším a nejúčinnějším nástrojem, zejména pokud vás nějaká konkrétní myšlenka opravdu hodně rozrušila. Ovšem kromě toho, že sami víte, kolik energie vás ochranné rituály stojí a o kolik času vás okrádají, proč byste se měli nutit do něčeho, co je ve skutečnosti také jen důsledkem pouhé imaginace?
Cesta k uzdravení tedy zahrnuje provádění takových změn ve vašem každodenním chování, které vám umožní obsedantní myšlenky takříkajíc přijmout, nikoli se jimi nechat k něčemu nutit. Čím méně s nimi budete bojovat, tím lépe vám to půjde. Pracujte s tím, že nemusíte přijímat jejich katastrofické předpovědi &#8211; pouze skutečnost, že tyto myšlenky zkrátka máte.
To je pochopitelně snadné říci, ale těžší udělat. Neboť i když je OCD léčitelný problém, v kontextu obecných, pracovních či rodinných povinností, představuje tvrdou práci a další psychické vypětí. Proto i Dave Carbonell zastává v první fázi obvyklý proces té nejdostupnější léčby a podpory.
I v případě, že máte pouze mírné příznaky a jste odhodláni překonat OCD bez pomoci druhé strany, přesto byste se měli s profesionálním terapeutem poradit. Pouze psycholog nebo psychiatr profesionál může totiž přesně definovat či stanovit vaši diagnózu, což je ten nejdůležitější aspekt pro úspěch samotné léčby. Navíc vám může určit vhodného terapeuta, pokud byste se v budoucnu rozhodli, že byste nakonec přeci jen chtěli pracovat pod odborným vedením.
A jakého profesionála byste si za tímto účelem měli najít? Rozhodně doporučujeme psychologa či terapeuta, který je vyškolen v kognitivně-behaviorálních metodách tzv. „prevence expozice a reakce“. Tyto metody vám pomohou zažít úzkostné myšlenky, aniž byste se uchýlili k rituálům, a dát jim čas, aby ustoupily přirozenou cestu. Uznáváme, že najít dobrého profesionála nemusí být vždy snadné a pro někoho, bohužel, ani ekonomicky schůdné. Mnoho kvalitních terapeutů má soukromou praxi, na níž jen příspěvek ze zdravotního pojištění často nestačí. Při výběru dobrého terapeuta byste však měli vždy sledovat principy, které na OCDNET.cz naleznete zde konkrétně na stránce „Co mám dělat, jestliže se u mě projevuje OCD…“
Léčbu OCD samozřejmě ovlivňují i vhodná psychofarmaka – léky proti úzkostným poruchám, které vám mohou, ale také nemusí prospět. Rozhodnutí přistoupit k medikaci léky závisí do značné míry na vašich osobních preferencích, závažnosti vašich příznaků a dostupnosti jiné formy pomoci.
Psychiatr vám jako léčebnou metodu téměř vždy nabídne léky. Pokud předem víte, že to je to, co chcete, začněte s psychiatrem. Pokud však chcete nejprve vyzkoušet jiné než léčebné metody, navštivte nejprve terapeuta s kognitivně behaviorální praxí, který se nezdráhá vám naslouchat a je ochoten hledat alternativy, pokud by vám některé z terapií byly vyloženě nepříjemné, potažmo jste se na ně ještě mentálně necítili.
Klíčem k vašemu pokroku při léčbě OCD je nepochybně porozumění svému problému a dostupným léčebným metodám. Ne nadarmo se říká, že dobře informovaný pacient je základem úspěšné léčby. Snažte se proto v dané oblasti sebevzdělávat, i když to někdy bude na úkor vašeho pohodlí nebo volného času. S kvalitními informacemi ho navíc dříve či později ušetříte daleko víc. A především se vyvarujete jakékoliv manipulace ze strany svého okolí.
Při používání internetu buďte ostražití. Existuje mnoho webových stránek, kde si lidé svěřují a vyměňují zkušenosti s OCD, což pro vaše první kroky může působit zpočátku podnětně, ale také vás od léčby zcela odradit. A to proto, že tyto diskuse obsahují i velké množství negativních pocitů a zoufalého volání o pomoc, jež často zůstává bez odezvy. A pochopitelně, tak jako v jiných oblastech, určitě můžete při svém hledání narazit i na řadu podvodníků, kteří se vám budou snažit prodat falešnou naději za nefalšovanou cenu. V tomto ohledu je současně vhodné brát na zřetel i skutečnost, že ani odborný diplom nemusí být zárukou spolehlivé léčby. Tak jako ve všech oborech i mezi profesionály nalezneme velké rozdíly jak po stránce jejich zkušeností a přístupu ke klientovi, tak ceny za jejich služby. Určitě to znáte, třeba pokud jde o stomatologický zákrok.
Na základě svých dlouholetých zkušeností a úspěšné publikační činnosti, proto doktor Carbonell sleduje tři klíčové pokyny, jakým směrem by mělo cílit vaše úsilí při překonávání OCD.
Zaujměte jasný postoj ke svým myšlenkám. Nikoliv k jejich zdánlivě zjevnému významu, ale jen čistě ke skutečnosti, že jimi trpíte či ještě lépe řečeno je prostě máte. Jediným skutečným významem obsedantních myšlenek totiž je, že jste pod jejich vlivem ve stresu, což už ale dopředu sami dobře víte.
Vaše odborná léčba či sebeléčba by měla klást důraz na odložení či zpočátku třeba jen oddalování rituálů a stavění se na odpor vlastní mysli. Paradoxem je, že mezi obsedantní myšlenky vždy patří i ty, které vás nutí, abyste se své obsedantní myšlenky ihned zbavili, jinak vás bude trápit donekonečna. Ale ukazuje se zcela zjevně, že tak to není. Jestliže se vám tedy podaří či jinými slovy se jimi nenecháte vytrhovat ze svých běžných denních či volnočasových činností, aniž byste se je snažili nějak násilně ukončit, pak vás naopak budou trápit čím dál méně.
Jednou z nejužitečnějších věcí v rámci snahy o vaše postupné zotavení je nácvik nejlépe pravidelného vystavování se obsedantním myšlenkám. Ideálně buď formou psaných textů, které si čtete, nebo poslechem zvukových nahrávek případně prostřednictvím dalších rutinních činností s vjemy a podněty, jež vyvolávají vaše obsedantní myšlenky.
Případné otázky k tématu je možné rozebrat i na fóru OCDNET.cz. Za redakci rozhodně držíme palce.
S využitím odborných materiálů z praxe Dr. Dave Carbonella, PhD.
Zpracoval: Ivan Šiler

Question 5

Vyléčí OCD protilátka?

Accepted Answer

VYLÉČÍ OCD PROTILÁTKA?
Nové výzkumy otevírají další možnosti léčby OCD
																										
Foto: Gerd Altman, Pixabay
Co si budeme povídat. Medikace v souvislosti s obsedantně kompulzivní poruchou není žádná sláva. Tak jako u většiny duševních poruch, ani ji, bohužel, neléčí dostupná psychofarmaka tak jako antibiotika chřipku. Je to spíše dlouhodobější někdy i trvalá záležitost, která navíc na některé pacienty nefunguje stoprocentně nebo vykazuje negativní vedlejší účinky. Co kdybychom se ale mohli s OCD vypořádat třeba tak jako v případě koronaviru vakcínou? Nové výzkumy skutečně naznačují, že touto nadějí se může stát protilátka. A to dokonce v blízké budoucnosti. 
Vědci z londýnských univerzit Queen Mary University a University of Roehampton totiž zjistili, že pacienti trpící OCD mají ve svých lymfocytech zvýšenou hladinu proteinu zvaného Immuno-moodulin neboli zkráceně Imood, což je typ imunitní buňky.
Hladina proteinu Imood je u nich dokonce až 6x vyšší, než u lidí, kteří touto nemocí netrpí. Při následných laboratorních pokusech bylo navíc zjištěno, že myši s vysokou hladinou tohoto proteinu vykazují charakteristické chování pro úzkost a stres, projevujících se u nich přehnanou starostlivostí za rychlého a koordinovaného střídání tlapek při jejich obvyklých činnostech.
Podle dosavadních výzkumů právě blokování Imoodu pomocí protilátky snížilo chování podobné OCD u myší již během několika dní po léčbě. Když vědci podali hlodavci protilátku, která neutralizovala Imood, úzkost se mu snížila.
Jak již to někdy u takových výzkumů bývá, protein Imood byl přitom objeven zcela náhodou. Zásluhu na tom má Fulvio D&#8217;Acquisto, profesor imunologie a ředitel Health Research Science Center na univerzitě Roehampton, který výsledky svého výzkumu současně publikoval v odborném časopise Brain Behavior and Immunity. Protein Imood odhalil při studiu jiného proteinu zvaného Annexin-A1 a jakou roli hraje v autoimunitních onemocněních, jako je roztroušená skleróza a lupus. Vytvořil proto transgenní myši, aby tento protein extrémně vytvářely ve svých tzv. T-buňkách, zodpovědných za vývoj autoimunitních onemocnění. Při tomto procesu ale zároveň zjistil, že myši začaly vykazovat větší úzkost než obvykle. Když se svým týmem analyzovali geny v T-buňkách zvířat, potvrdili si, že zejména jeden z genů se v této souvislosti jeví obzvláště aktivní. Protein produkovaný z tohoto genu nakonec pojmenovali Immuno-moodulin (Imood).
Co je ale na tomto objevu tak zcela zásadního, aby jej pochopil i běžný smrtelník? Stručně a prostě řečeno, jde o to, že zřejmě za vše, čím nás občas krutě trápí mysl, není zodpovědný výhradně náš mozek.
„Přibývá důkazů, že imunitní systém hraje důležitou roli v duševních poruchách,&#8220; upřesňuje profesor D&#8217;Acquisto. „Ve skutečnosti je známo, že lidé s autoimunitním onemocněním mají nadprůměrnou míru poruch duševního zdraví, jako je úzkost, deprese a OCD. Naše zjištění zcela převrátila již zavedená a konvenční uvažování o poruchách duševního zdraví. Tedy, že jsou způsobena výhradně centrálním nervovým systémem.&#8222;
Jeho definici potvrzují i další nedávné výzkumy jiných vědeckých týmů, které pro změnu zjistily, že stejný protein může hrát zásadní roli v poruše pozornosti a hyperaktivitě. Profesor D&#8217;Acquisto se domnívá, že Imood nereguluje funkce mozku klasickým způsobem, například změnou úrovně chemických signálů v neuronech. Zato však vykazuje potenciál ovlivnit geny v mozkových buňkách, které mají spojitost s duševními poruchami, jako je OCD.
Když myši s úzkostným chováním dostaly protilátku, která zablokovala Imood, jejich chování se během několika dní vrátilo do normálu. Vědci rovněž testovali imunitní buňky u 23 pacientů s OCD a 20 zdravých dobrovolníků. Tímto způsobem zjistili, že nárůst proteinu Imood byl u pacientů s OCD přibližně šestkrát vyšší.
Na základě výsledků výzkumu byl proto podán patent na vyvíjenou protilátku. Její tvůrci současně zahájili spolupráci s farmaceutickou společností na vývoji potenciální léčby pacientů s OCD.
„Je tu stále ještě dost věcí, které je třeba přesně specifikovat, abychom pochopili roli proteinu Imood,&#8220; uvádí profesor D&#8217;Acquisto. „Chceme také více pracovat s větším vzorkem pacientů, abychom zjistili, zda dokážeme replikovat efekt z onoho malého vzorku, který byl k dispozici pro naši studii.&#8220;
Společně s doktorkou Dianne Cooperovou, docentkou na Queen Mary University v Londýně, profesor D&#8217;Acquisto, nyní spolupracuje s biofarmaceutickou společností UCB. Jejich cílem je vyvinout protilátku, která by mohla být aplikována přímo pacientům s duševními poruchami.
„Objev protilátek pro léčbu duševních poruch, místo klasických chemických léků, by mohl život těchto pacientů radikálně změnit. Také proto, že předpokládáme i sníženou možnost vedlejších účinků.&#8220; Dodává profesor D&#8217;Acquisto, který současně odhaduje, že maximálně do pěti let, by se léčba protilátkou mohla dostat a postoupit ke klinickým studiím.
Všechny výzkumy musí projít fází schvalování, což je samozřejmě dlouhodobý proces. Po výzkumu v laboratořích musí protilátka projít také klinickým výzkumem a hodnocením, tedy testováním léku na pacientech a dobrovolnících. Věřme, že se tak stane, co nejdříve. Neboť, lidé trpící OCD si asi nejlépe dokážou představit, o jak zásadní průlom pro jejich psychické zdraví a kvalitu osobního života, by se v případě úspěšného završení vývoje této protilátky jednalo.
S využitím materiálů Neurosciencenews zpracovali Ivan Šiler a Romana Kršňáková

OBSEDANTNĚ KOMPULZIVNÍ PORUCHA A OCD FORUM